„Ale já to přece musím dělat, jinak to nejde!“ Musím uvařit večeři. Musím nachystat dětem svačiny. Musím umýt okna. Musím dokončit ten projekt. Musím, i když jsem unavená. Musím, i když bych raději…. Musím….. doplňte si sami…
Skutečně „musíme“? Anebo jsme se rozhodli, že to uděláme, protože je to pro nás důležitější než jiné věci? Nebo by jiná alternativa byla pro nás méně příjemná? Nebo si myslíme, že kdybychom to neudělali, druzí nás odsoudí, nebudou nás mít rádi? Nebo nám nestojí za to poslouchat něčí námitky?
Pojďme si uvědomit, že vše, co děláme, děláme z naší vlastní vůle. Nikdo nás nemůže donutit, abychom uvařili večeři. To my sami se rozhodneme. Třeba proto, že je pro nás důležité, aby členové rodiny jedli kvalitně. Nebo proto, že víme, že pro našeho partnera je důležité se po náročném dni dobře najíst a my mu to chceme dopřát. Nebo prostě nechceme večer slyšet: „To je zase chleba s máslem?“
Už toto samotné uvědomění nám může vnést do našich „povinností“ větší radost, lehkost, pocit dobrovolnosti.
